
V šedesátých letech 19. století vstupoval britský průmysl do období největší rozpínavosti a prosperity, do nejúspěšnější éry, jakou kdy zažil a patrně i zažije. Zejména stavba lodí a námořní doprava se rozvíjeli rok od roku. Stěží lze pochopit zrod Titaniku, pokud si nepřiblížíme lidi, kteří na myšlenku obří lodě přišli. Bez představy o nemilosrdné konkurenci mezinárodního loďařského odvětví - britského, amerického a německého - neporozumíme ani důvodům, které vedly k nápadu postavit tak mimořádné plavidlo.
Mužem, který stál u zrodu Titaniku, byl shodou okolností Kanaďan William James Pirrie. Narodil se v Quebeku v roce 1847. Pirrieho otec, A. J. Pirrie, pocházel z Ulsteru, byl však skotského původu. Také jeho matka byla z Ulsteru, z rodiny Montgomeryů. Po otcově smrti se syn s matkou vrátili do Irska a patnáctiletý chlapec vstoupil do učení u loďařské a strojírenské firmy Harland & Wolff. V sedmadvaceti letech se Pirrie stal společníkem podniku, a především díky jeho vedení se firma během dalšího půlstoletí stala největší loděnicí na světě a místem, kde se zrodil Titanic.
Většina lidí se dnes domnívá, že Titanic byl pouhým technickým vrtochem - jedinečně velkou luxusní lodí. To je však nedorozumění a podobná představa nedoceňuje rozsah celého podniku. Pirrie v roce 1907 navrhl, aby jeho firma ve spolupráci s lodní společností White Star postavila ne jednu, ale tři obří lodě, které by smetly konkurenci z moří. První se měla jmenovat Olympic, druhá Titanic a třetí podle dochovaných zpráv Gigantic.
Všechny tři lodě byly postaveny. Olympic se s úspěchem plavil na lince do Ame
riky a v době první světové války přepravil více vojáků než kterékoliv jiné plavidlo. Gigantic, rozvážně přejmenovaný na Britannic, potopila německá mina v roce 1916. Dnes už si snad nikdo kromě bratrstva vášnivých milovníků starých lodí nepamatuje tuto užitečnou dvojici. Ale nejznámější lodí se stal a zůstal Titanic. Jeho jméno se lidem vybavuje mnohem snadněji než názvy lodí jako Golden Hind, USS Arizona nebo HMS Victory.
Je zajímavé, že Pirrie, který byl duchovním otcem Titaniku, se z celého příběhu vytratil. Kdyby se zúčastnil této plavby, jak zamýšlel, znali bychom ho dodnes. Kdyby se utopil, byl by s lodí spojen tak těsně jako kapitán Smith nebo její nejbohatší cestující, plukovník Astor. Kdyby se zachránil, spílalo by se mu stejně jako prezidentu společnosti White Star Line J. B. Ismayovi, který se dostal do jednoho ze člunů a přežil. Zasáhla však náhoda a lékař Pirriemu zakázal cestu kvůli potížím s prostatou. Pirrie během své nemoci zešedivěl, ale nadále byl "velkým stavitelem lodí". Jeho podnik dále kvetl, protože v důsledku katastrofy Titaniku rekonstruovala největší loděnice na světě spoustu lodí, které bylo třeba přizpůsobit novým předpisům, vydaným návazně na zjištění nedostatků prestižního výrobku Pirrieho loděnic.
Pirrie, dnes téměř zapomenutý, byl ve své době slavnou osobností. Konstruktéři tehdy byli národními hrdiny. Proslulý žurnalista W. T. Stead, který zahynul na Titaniku, prohlásil, že Pirrie vybudoval "největší podnik svého druhu od doby, kdy se lidé začali plavit po moři". Úsudek Národního biografického slovníku zní, že Pirrie byl "tvůrcem velkých lodí".
Pirrie, dnes téměř zapomenutý, byl ve své době slavnou osobností. Konstruktéři tehdy byli národními hrdiny. Proslulý žurnalista W. T. Stead, který zahynul na Titaniku, prohlásil, že Pirrie vybudoval "největší podnik svého druhu od doby, kdy se lidé začali plavit po moři". Úsudek Národního biografického slovníku zní, že Pirrie byl "tvůrcem velkých lodí".
Jak k tomu došlo ? Můžeme říci, že na začátku byla těsná spolupráce firmy Harland & Wolff s lodní společností White Star. Na scénu našeho příběhu tak vstupuje nová postava, impozantní T. H. Ismay, jehož otec byl malým stavitelem lodí v Maryportu v Cumberlandu. V roce 1869, nedlouho potom, kdy Pirrie natoupil u Harlanda & Wolffa, koupil T. H. Ismay se Schwabeho finanční podporou vlajku lodní společnosti White Star, která si získala jméno na linkách do Austrálie a vozila dychtivé zlatokopy na naleziště zlata.
Linka do Austrálie byla výnosná, ale podle Schwabeho i Ismayova názoru to bylo "příštipkaření" ve srovnání se skvělými možnostmi, které nabízel Atlantik. Během půl století mezi rokem 1840, kdy Britannia Samuela Cunarda zahájila první paroplavební spojení přes Atlantik, a rokem 1890 se obchodní výměna mezi Spojenými státy a Velkou Británií zvýšila sedmkrát.
S příchodem nového století byly firmy White Star i Cunard připraveny dále zvětšovat své nové lodě. Cunardova společnost se rozhodla jako první a získala vládní subvenci. Jedním z důvodů bylo, že se zavázala postavit dva velké parníky, které v případě války mohly sloužit pro transport vojska. Do roku 1907 byly obě lodě připraveny do služby - Lusitania a Mauretania, každá z nich nejen větší, ale také rychlejší než kterákoliv jiná loď. Především Mauretania si ihned získala oblibu a stala se módním plavidlem.
To tedy byla hrozivá nová konkurence, s níž se White Star musela vyrovnat. Společnost provozovala pravidelné expresní linky ze Southamptonu do New Yorku s parníky Teutonic, Oceanic a Atlantic, ale tyto lodě se nemohly rovnat Cunardově flotile. Jak měla White Star čelit konkurenci ? Snaha předstihnout Cunarda rychlostí přepravy byla bezpochyby nevýhodná. Vyšší rychlost by znamenala méně cestujících a menší prostor pro náklad. Skok vpřed proto měla zajistit mimořádná velikost lodí. Nezvykle luxusní vybavení pro bohaté a prostornější ubytování pro skromnější pasažéry potom měly atraktivnost nových parníků White Star Line dále zvýšit.
Rozhodnutí společnosti White Star postavit tři obří lodě padlo v době, kdy parníky Mauretania a Lusitania se již plavily na svých linkách. Traduje se, že Pirrie a Bruce Ismay se jednoho večera sešli při "kávě a doutníku". Olympic a Titanic měly být o 33 metrů delší než Cunardovy parníky, měly být pouze o čtyři až pět uzlů pomalejší a tonáží 46 000 tun měly předstihnout konkurenci. Při stavbě se nemělo hledět na náklady ani na protesty správců přístavišť, že pro Olympic a Titanic nebude v přístavech dost místa. Zejména v New Yorku se velice zlobili. Aby ukázal správám přístavů, že zaspaly dobu, Pirrie odpověděl, že zamýšlí postavit osobní loď dlouhou 330 metrů, a nevylučoval tonáž 100 000 tun.
Pirrie nepochybně uvažoval velkoryse. V době, kdy kreslil svoje plány, nejen že nebyl ani na jedné straně Atlantiku dok, do něhož by se nové lodě vešly, ale nestála také ani dostatečně velká loděnice, kde by je bylo možné postavit. Firma Harland & Wolff musela zkonstruovat mimořádně vyztužené ližiny, které by unesly hmotnost projektovaných lodí. Pod největším portálem té doby byly v loděnici Harland & Wolff stavěny bok po boku Olympic a Titanic.
Pirrie nepochybně uvažoval velkoryse. V době, kdy kreslil svoje plány, nejen že nebyl ani na jedné straně Atlantiku dok, do něhož by se nové lodě vešly, ale nestála také ani dostatečně velká loděnice, kde by je bylo možné postavit. Firma Harland & Wolff musela zkonstruovat mimořádně vyztužené ližiny, které by unesly hmotnost projektovaných lodí. Pod největším portálem té doby byly v loděnici Harland & Wolff stavěny bok po boku Olympic a Titanic.
Vrak lodi
11.8.2007 18:59 | Titanik
Vrak
První skutečně vážný pokus o nalezení Titaniku uskutečnil texaský naftař a multimilionář Jack Grimm. Tento boháč, který již dříve financoval několik extravagantních výprav - jako hledání údajné "díry" v severním pólu, Noemovy archy v Turecku, příšery ve skotském jezeře Loch Ness nebo sněžného muže v Tibetu - zřejmě hodlal za každou cenu vstoupit do historie. Najal speciální loď H. J. W. Fay, dva přední světové oceánografy a 14. července 1980 vyplul z Floridy k Novému Foundlandu. Záměrem expedice bylo prozkoumat oblast v blízkosti pozice udávané Titanikem při volání o pomoc a v případě neúspěchu přesunout pátrání dál na východ, neboť i Grimmovi poradci měli podezření, že obecně uznávaná pozice potopení Titaniku není správná. Grimm vezl s sebou sonarovou (hydroakustickou) aparaturu nazvanou SEA MARC, která byla v určeném prostoru spuštěna nad mořské dno a tažena lodí H. J. W. Fay na kabelu. SEA MARC vysílal do stran zvukové vlny, jež se po nárazu na překážku vracely, byly zachycovány a podávaly obraz terénu a předmětů v kruhu širokém jeden a půl až tři míle.
Jacku Grimmovi však štěstí nepřálo. Přes obrovské investice Titanic nenalezl ani v roce 1980, ani při druhé výpravě v roce 1981, ani při třetí v roce 1983. Příčinou neúspěchu byla kombinace smůly, Grimmova amatérismu a tvrdohlavosti. Smůlu měl s počasím - v průběhu tří expedic strávil v oblasti potopení Titaniku celkem 40 dnů a z toho jen jeden den byl vítr slabší než 13 až 18 mil za hodinu. V takových podmínkách se těžko pracovalo. Kromě toho vyplul, aniž měl přesnější představu, kde vlastně bude pátrat, a při žádné ze tří výprav nebyl na moři dostatečně dlouho na to aby, mohl oblast průzkumu dostatečně rozšířit, když Titanic nenalezl tam, kde předpokládal. Dále mu chyběl systém - namísto plynulého průzkumu se často vracel na místa kde měl dojem, že sonar "něco" objevil. A nakonec neměl patřičnou důvěru ve zkušenosti vědců, kteří jej doprovázeli, svoje nápady a domněnky prosazoval proti jejich radám.
Třináct roků se na výpravu za Titanikem připravoval vedoucí laboratoře pro hlubinné potápění Woodsholeského oceánografického institutu ve státě Massachusetts dr. Robert D. Ballard. Tento vynikající námořní geolog prostudoval všechny dosažitelné historické materiály týkající se slavné lodi, hluboké znalosti podložil vysokou vědeckou odborností a technickým zázemím jednoho z nejvýznamnějších oceánografických pracovišť na světě a krok za krokem svůj záměr uskutečňoval.
Samozřejmě klíčovým předpokladem pro úspěch zamýšlené akce bylo získání potřebného technického vybavení, což v praxi znamenalo především opatření finančních prostředků na jeho vývoj a konstrukci. Zpočátku, v polovině sedmdesátých let, byl k dispozici pouze prototyp miniponorky Alvin, která mohla s tříčlennou posádkou sestoupit do hloubky asi 2 000 metrů, a vlečné zařízení ANGUS (Acoustically Navigated Geological Underwater Survey), tvořené trubkovou konstrukcí chránící fotografické přístroje - mateřská loď táhla ponořený ANGUS na laně a jeho kamery pořizovaly snímky mořského dna. Ale Alvin ve stávající podobě nemohl proniknout do hloubky, ve které se nalézal Titanic, a ANGUS nebyl dostatečně operativní - co nafotografoval, bylo možno zjistit až po jeho vytažení a vyvolání filmů. Doktor Ballard proto navrhl vojenskému námořnictvu, aby financovalo vývoj dvou dokonalejších zařízení: ponorky bez lidské posádky pojmenované Argo a robota Jasona. Argo, podobně jako ANGUS, tvořila otevřená kovová konstrukce, ale už vybavená pěti videokamerami a dvěma sonárními systémy. Argo měla táhnout mateřská loď na kabelu a robot Jason spojený kabelem s Argem měl nastoupit v okamžiku, kdy bude zjištěno něco, co bude vyžadovat bližší prozkoumání. Měl mít vlastní pohonný systém a měl být vybaven světlem, dvěma stereokamerami a dvěma chapadly. Kombinace Arga a Jasona by umožnila výzkumníkům usazeným v kontrolní místnosti mateřské lodi pohodlně sledovat obraz mořského dna. Odpovědní činitelé vojenského námořnictva rozpoznali, jaké možnosti návrh skýtá, a požadované prostředky poskytli. V létě roku 1985 bylo Argo v laboratořích Woodsholeského institutu dokončeno (o správnosti původní koncepce robota Jasona se objevily pochybnosti, proto byla jeho stavba pozastavena) a vojenské námořnictvo se rozhodlo financovat i jeho třítýdenní zkoušky. To byla příležitost, na kterou dr. Ballard léta čekal. Ke zkouškám vybral oblast potopení Titaniku a nalezení jeho vraku už bylo jen logickým cílem pokusu.
Ballard však měl k prozkoumání oblasti, jejíž rozlohu odhadoval na nejméně sto čtverečných mil, pouhé tři týdny. Uvědomoval si, že se může dostat do časové tísně, a proto se obrátil s nabídkou spolupráce na IFREMER (Francouzský národní oceánografický institut), se kterým úspěšně spolupracoval už v minulosti a mezi jehož čelnými pracovníky měl řadu osobních přátel. Francouzi souhlasili a byla dohodnuta operace o dvou fázích: v první jejich výzkumná loď Le Suroit pod vedením, Ballardova přítele Jeana-Louise Michela propátrá určenou oblast mořského dna svou nově vyvinutou sonarovou aparaturou nazvanou SAR (Sonar acoustique remorqué), ve druhé fázi americká výzkumná loď Knorr provede pomocí Arga vizuální prověrku všech v úvahu připadajících objektů, které objevil SAR, z nichž - jak Ballard věřil - jeden musí být vrak Titaniku. Po jeho nalezení Argo a ANGUS, který Knorr též poveze, pořídí videovou a fotografickou dokumentaci.
V čase zbývajícím do zahájení expedice dr. Ballard a Jean-Louis Michel strávili stovky hodin nad konečným určením oblasti průzkumu. Shromáždili množství údajů o místě dávné katastrofy a vzali v úvahu i všechny pochybnosti o správnosti pozice Titaniku, kterou vypočítal jeho čtvrtý důstojník Boxhall. Nakonec vytyčili jako primární oblast prostor o rozloze jednoho sta čtverečných mil a v případě neúspěchu hodlali prozkoumat prostor dalších sto padesáti čtverečných mil, který se sice zčásti překrýval s původním, ale celkově byl situován víc na východ. První i druhá fáze expedice měly dohromady trvat pět týdnů.







